Dvacátá druhá kapitola

Nordin vystoupil z podzemní dráhy u křižovatky Sveiny třídy a Konšelské ulice. Foukal studený vítr. Šel rychle po Sveině třídě směrem na jih a vítr se mu opíral do zad. Když odbočil na Tegnérovu ulici, dostal se do závětří a zpomalil krok. Asi dvacet metrů od rohu ulice byla kavárna. Výkladní skříní se podíval dovnitř.

Za pultem seděla zrzavá žena v pistáciově zeleném plášti a telefonovala. Byla v celém lokále sama.

Nordin pokračoval dál, přešel Luntmakarskou a prohlédl si olejomalby visící za skleněnými dveřmi antikvariátu. Přemýšlel, jestli mají představovat dva soby, nebo dva losy, nebo jednoho soba a jednoho losa, když za sebou uslyšel hlasitý hovor:

"Aber, Mensch, bist du doch ganz verrückt?"

Otočil se a uviděl dva muže přecházející ulici. Až když došli k protějšímu chodníku, pochopil, kam jdou. Když vešel, sestupovali právě po schodech, které byly vzadu za pultem. Šel za nimi.

Lokál byl plný mladých lidí a hudba a šum byly ohlušující. Marně se rozhlížel po volném stole. Chvíli váhal, jestli by si neměl odložit kabát a klobouk, ale rozhodl se, že to riziko nepodstoupí. Tady ve Stockholmu se nedá nikomu věřit. Byl o tom hluboce přesvědčen.

Nordin pozoroval dámskou část hostů. Blondýn tu bylo několik, ale popis Plavé Malin se' nehodil na žádnou z nich.

Převládala tu němčina. Vedle hubené brunety, zřejmě Švédky, byla volná židle. Nordin si rozepnul kabát a sedl si: Klobouk si položil na klín. Jeho lodenový kabát s mysliveckým kloboukem jistě přispěje k tomu, aby splynul s prostředím, když je tu tolik Němců.

Čekal čtvrt hodiny, než přišla servírka a zeptala se ho, co si přeje. Mezitím se rozhlížel kolem. Bruneta se bavila s dívkou, která seděla naproti ní, a tu a tam se na Nordina odměřeně podívala.

Když mu servírka přinesla kávu, míchal v šálku lžičkou a po očku se díval na brunetu vedle sebe. V neurčité naději, že bude pokládán za stálého hosta, v sobě zmobilizoval veškeré schopnosti napodobit stockholmský dialekt. Nahnul se k ní a zeptal se:

"Nevíš, kde je dnes Plavá Malin?"